Ztracené Sudety

 

Ztracené Sudety

Sudety, věčně omílané téma, jedno z nejkontroverznějších v české historii. Mohl bych zde jednoduše psát o událostech roku 1938 a 1945, jež jsou pro většinu lidí těmi jedinými roky významnými pro Sudety. Bylo by to však velmi krátkozraké. Problematiku Sudet je třeba vnímat mnohem komplexněji. Mě osobně fascinují Sudety v Karlovarském kraji, (nejen) tato oblast je tímto dědictvím silně ovlivněna dodnes.

„Ztracené Sudety“, jak toto slovní spojení vnímáme? Pozitivně, negativně? Kdy jsme ztratili Sudety? Ve středověku při intenzivní německé kolonizaci? Po Mnichově? Ztratili jsme je vůbec my? Neztratili je sami Němci po druhé světové válce? Neztratily se Sudety samy? Nejsou náhodou ztracené dodnes?

Počátek problematiky Sudet se datuje až do počátku středověku, kdy zprvu slovanské Chebsko intenzivně osidlovali němečtí osadníci. Vzniklo prosperující město Cheb, jež se vyznačovalo speciálním postavením v rámci zemí Koruny České. Ačkoliv de iure bylo Chebsko odvěkou součástí Českého království, těšilo se po většinu času faktické nezávislosti. V dobách největší chebské slávy mluvili zdejší lidé německy, přičemž Chebu neřekl nikdo jinak než Eger a Chebsku Egerland. Přesto měl Cheb s Českým královstvím a s Čechy po většinu historie perfektní vztahy a Chebané cítili mnohem více sounáležitosti s Čechy než s po jejich území neustále dychtícími Němci. A když už jsme u toho, existovali v té době vůbec nějací Němci? Nebyli to Bavoři, Sasové a další, jež spojoval pouze stejný jazyk? Jak tedy definovat vzájemné vztahy? Musí nutně Čech mluvit česky? Mohly by být Sudety české i německé?

Nejednalo se pouze o Chebsko, němečtí osadníci proudili během rozmachu těžby i do ostatních částí Sudet, hlavně na Sokolovsko a do míst, kde se těžily rudy. Osadníci přinášeli velké znalosti v hornickém odvětví. Nezapomeňme, že probíhala i značná vnitřní kolonizace. Němci osídlili převážně vyšší polohy, Češi naopak polohy nižší. V mnoha místech se pochopitelně obyvatelstvo mísilo a velmi dobře spolu koexistovalo. Česky mluvící obyvatelé neztráceli možnost domluvit se rodnou řečí a Německy mluvící lidé nebyli nuceni užívat výhradně Češtinu. Prozatím české zůstalo tehdy stěžejní Loketsko se svým centrem Loktem, v té době nejmocnějším městem v širém okolí.

Za dob Rakouska byla v Čechách němčina zrovnoprávněna s češtinou i pro úřední styk. Ve většině měst němčina nahradila češtinu, ta se nadále využívala v běžné mluvě na venkově. Jiná situace však nastala v oblasti Sudet s převažujícím německým obyvatelstvem. Pro většinu lidí, včetně česky mluvících Čechů, bylo mnohem jednodušší užívání němčiny. Spousta původních Čechů se poněmčila a jejich potomci již česky neuměli. Zde se dostáváme k definici národa; když tito lidé ztratili schopnost mluvit česky, zůstávali Čechy? Mohli vůbec cítit sounáležitost s Čechami? Můžeme si o tom myslet plno věcí, ale jak už jsem zmiňoval na začátku odstavce, česky tehdy nemluvilo i spoustu lidí v českých městech a přesto nemůžeme říci, že zanikal český národ. Nebo ano?

Je nepochybné, že obyvatelé Sudet začínali ztrácet kontakt a identifikaci s Čechy a naplno se to projevilo během národního obrození v 19. století, kdy se jakýmsi pojítkem národa a symbolem vzdoru stal český jazyk. Obyvatelé Sudet byli rozpolcení a nacházeli se v nezáviděníhodné pozici. Více než komukoliv jinému jim vadila ne-autonomie v rámci Rakouska-Uherska, jelikož na tom, jako jedna z nejrozvinutějších a nejbohatších oblastí Čech, také poměrně tratili a byla by pro ně výhodnější autonomie v rámci Čech, kde by se jim skýtala jedna z hlavních rolí. Jak se ale mohli s česky mluvícími lidmi identifikovat, když hlavním motorem českého vzdoru byla čeština, jíž nemluvili? Koneckonců, jak se této oblasti zahrnující území od Tachova přes Cheb, Karlovy Vary až po Liberec říkalo? Německé Čechy. To vyjadřuje hodně, nechť si to každý přebere sám.

Nutno podotknout, že výše zmíněné se v žádném případě netýkalo některých německých oblastí v jižních Čechách a na jižní Moravě, tito obyvatelé se cítili Rakušany se vším všudy. Dále se vůbec nevěnuji problematice Těšínska (polská menšina) či jižního Slovenska (maďarská menšina).

Po skončení první světové války bylo vyhlášeno Československo. A co Rakušané zaseli, to sklidila (nejenom) jejich řečí mluvící menšina. Československo totiž navzdory předchozím deklaracím naprosto nepřipustilo jakékoliv jiné jazyky než češtinu a slovenštinu, respektive lingvistický nesmysl českoslovenštinu, jak se tehdejší úřední jazyk jmenoval. Německy mluvícím lidem se to pochopitelně nelíbilo a byli velmi hlasitě slyšet; no aby také ne, vždyť se jednalo téměř o 37 % všech obyvatel Čech!

Právo na sebeurčení je pěkná fráze – ale nyní, když spojenci zvítězili, – rozhoduje moc.“

Alois Rašín

Výše zmíněný citát jednoho z nejvýznamnějších mužů, kteří stáli při vzniku Československa, znamenitě vystihuje postoj tehdejších vysokých představitelů a asi i většiny česky mluvících lidí k této otázce. Nelze se ničemu divit a ani za to nemůžeme tehdejší lid odsuzovat. Staleté zkušenosti s upřednostňováním němčiny a snahou o úplnou germanizaci českého národa se na lidech neblaze podepsaly.

Definitivní hřebíček do rakve němčiny na českém území přidala první světová válka. Ostatně válka to byla naprosto nesmyslná a zbytečná. Češi se nehodlali nechat zabíjet za Rakousko, jež zrovna moc nemuseli. Navzdory tomu byli nuceni rukovat a chycené dezertéry většinou zabíjela rakouská armáda na místě. Obyvatelé Sudet zaobírali taktéž negativní postoj vůči monarchii. Češi nyní již z hloubi duše nenáviděli německy hovořící Rakousko. A ačkoli Němečtí Češi na tom byli s Čechy ohledně názoru na Rakousko podobně, mluvili německy; to se v tehdejší atmosféře po bolestivých ranách ze zbytečné, německy mluvícími lidmi (Německo, Rakousko) vyvolané války zkrátka neodpouštělo.

O následujících událostech byly popsány stohy papíru. V této eseji se nechci úplně zabývat konkrétními křivdami první republiky, radikalizací Sudet, Karlovarskými požadavky nebo například jediným obdobím v historii kdy byl kompletně celý Karlovarský kraj součástí velké výhradně německy mluvící říše. O Mnichovské dohodě se také lépe dozvíme z mnoha zdrojů. Název možná ve, čtenářovi, evokoval, že se budeme těmito událostmi zabývat primárně, avšak zdání klame. Není důležitější, proč ke všemu zmíněným událostem došlo? Doufám, že jsme si trochu odpověděli v předchozích odstavcích. Odpovědi nelze hledat v roce 1938 ani pouze výhradně v období první republiky, musíme si připouštět i události a na ně návazné procesy dávno minulé. A jaké byly důsledky? Opět nelze hledat odpověď pouze v roce 1945 a vyvozovat, že jediný důsledek přišel v podobě odsunu Němců. Je opět nutné hledat v časech pozdějších, a mnohokrát i v dobách dnešních.

Oboustranný divoký odsun (1938 Němci vyhnali Čechy, 1945 Češi vyhnali Němce) zničil mnoho osudů. Výrazně narušil sídelní strukturu Sudet, zničil veškeré místní tradice, zapomnělo se na zdejší pověsti, byla ztracena lokace neuvěřitelné spousty minerálních pramenů, studánek a kyselek, ke kterým se chodili lidé občerstvovat po generace. Přišli noví obyvatelé, kteří neměli ke zdejšímu kraji žádný vztah, často si jen nakradli majetek po předchozích vlastnících. Příliš mnoho vzdělaných imigrovat nechtělo, do pohraničí přicházeli pouze dělníci, úředníci, vyvrhelové, kočovné etnikum z východního Slovenska či vojáci a později také pohraničníci.

Nástup komunistického režimu zasadil kraji další bolestné rány. Nejenže režim z velké části Sudet učinil pro běžného člověka nepřístupné pohraničí představující železnou oponu. V Českém lese či ve Smrčinách (Ašsko, Chebsko) zničil spoustu vesnic a památek. V oblasti Slavkovského lesa byl vyhlášen vojenský újezd Prameny a nejméně třetina sídel ve Slavkovském lese lehla v prach. Po zrušení vojenského újezdu Prameny vyhlásil stát vojenský újezd Hradiště, jež se rozprostíral po celých Doupovských horách. V těch zaniklo veškeré osídlení a člověkovi se ani nechce věřit, o jak živou oblast se před sto lety jednalo. Naprosto šokující jsou kupříkladu malby zachycující centrum města Doupov na konci 19. století, tehdy nacházejícího se v samotném středu Doupovských hor.

V oblasti bývalého vojenského újezdu Prameny krátce po jeho zrušení byly na místech dvou zničených obcí vybudovány obce nové. Komunisté je vystavili naprosto ohyzdně, kdy do panenské přírody a tradiční rurální oblasti zasadili odporná betonová sídliště, která zde přetrvávají dodnes a jsou obývány převážně nejchudší vrstvou obyvatel. Konkrétně se jedná o obce Rovná a Nová Ves. Při pohledu do těchto obcí nevím, zda cítím spíše smutek, či znechucení.

Například právě Nová Ves se nachází v nejprestižnější a nejhezčí části Slavkovského lesa, přičemž dříve, ještě před druhou světovou válkou, byla hojně navštěvována a v blízkosti obce se stáčela Grünská kyselka rozvážená po celém světě. Lidé jezdili na tato místa odpočívat a poznávat. Dnes je Nová Ves, stejně jako řada jiných, sklíčenou obcí s obrovskými problémy, a pokud se něco nezmění, tak podobně jako jiné malé obce v odlehlých oblastech Sudet, vymře.

Krušnohoří na tom nebylo o moc lépe, po odsunu zůstalo naprosto liduprázdné a osídleny byly prakticky pouze větší obce. Spousta sídel zanikla například Chaloupky, Jelení nebo Zlatý kopec. Nově příchozí příliš nestáli o život v drsných krušnohorských podmínkách.

V celých Sudetech vymizelo neuvěřitelné množství vesnic. V Karlovarském kraji zaniklo hned po Šumavě vůbec nejvíce obcí. A kolik konkrétně? I na to máme odpověď. V okrese Karlovy Vary zaniklo 206 obcí, v okrese Sokolov 152 obcí a v okrese Cheb 184 obcí. Celkem tedy v Karlovarském kraj zaniklo 542 obcí, což představuje závratný počet. Tato čísla jsou pravděpodobně i vyšší, avšak o některých obcích se nám nedochovaly záznamy. Je třeba zmínit, že v těchto číslech jsou započítány i obce, jež nezanikly v těchto souvislostech, jedná se však pouze o zlomek z těchto počtů, naprostá většina právě ve zmíněných dobách zanikla.

Karlovarský kraj si musel zvykat na úplně jinou roli. Dlouhá léta, prakticky od středověku patřilo jeho území k nejbohatším a nejvíce rozvinutým částem Českého království. Najednou zde skoro nikdo nežil a téměř nic nefungovalo. Jak už jsem zmiňoval výše, lidé neměli k tomuto kraji žádný vztah. Oblasti Sudet, a Karlovarský kraj především, patří dodnes k nejchudším částem České republiky. Jeho obyvatelé disponují vůbec nejmenší mírou vzdělanosti. V kraji není dodnes jediná samostatná veřejná vysoká škola a náleží mu druhý největší podíl lidí v exekucích.

V oblastech Sudet neuslyšíme dialekty, za krátkou dobu 50 let vzniknout nemohly a v dnešní propojené době asi už ani nevzniknou. Téměř veškeré prvky Lidové slovesnosti upadly v zapomnění.

Jediné, co zbylo právě Karlovarskému kraji, bylo množství památek (pokud je tedy armáda nerozstřílela), lokace pár nejvýznamnějších pramenů a světoznámé lázně.  Zásadní faktor alespoň pro přežití regionu představoval těžký průmysl. Tradiční zemědělství naopak téměř zaniklo. Z typického průmyslu se udrželo hlavně sklářství a výroba porcelánu. Právě v karlovarském kraji byl v oblastech Slavkovského lesa a Jáchymova ve velkém těžen uran. Jáchymov nechvalně proslavily komunistické pracovní „lágry“ , kam proudili „politicky nepohodlní“ lidé.

Nelíbí se mi národní sebemrskačství a neustálé tvrzení, že česky mluvící lidé zničili Sudety. Setkal jsem se dokonce i s názory, že Sudety měly být ponechány Německu. S tím zásadně nesouhlasím, oblasti Sudet odjakživa patřily Čechům a jsou české. Zažily kruté rány, spousta situací se mohla vyřešit jinak a dnes to již změnit nelze. Většina dnešních místních dospělých se již v těchto místech narodila a někteří se označují i za hrdé patrioty. A například Sudety v Karlovarském kraji mají obrovský potenciál znovu prosperovat.

Obrovskou překážkou v obnově zmíněných zaniklých obcí v Sudetech jsou české zákony, které prakticky neumožňují zaniklou obec obnovit. Vytváříme si tady jakýsi přírodní skanzen, který je sice nádherný, avšak lidé zde s přírodou žili odjakživa a nebylo by špatné spoustu obcí obnovit, namísto masivního budování často velmi nevkusných satelitních městeček v okolí měst, které kolikrát postrádají jakoukoliv duši.

Doporučuji nahlédnout kousek za hranice například do Bavorska či Rakouska, popřípadě nemusíme ani do zahraničí, podívejme se třeba na Královehradecký nebo Středočeský kraj. Uvidíme neuvěřitelně hustě osázenou mapu menšími obcemi; zhruba takto pro představu vypadaly Sudety před osudnými událostmi 20. století.

Na spoustě míst například Slavkovského lesa, Krušnohoří, Smrčin či Českého lesa na vás dýchne mrazivá, ponurá, místy až depresivní atmosféra. Já osobně v místech Slavkovského lesa přišel na pojem „ztracené Sudety“, napadne Vás to samo, když chodíte po liduprázdných místech, kde kdysi proudil život. Probouzí se ve vás jakýsi zmar, smutek, který se později přemění v neuvěřitelně hlubokou fascinaci. Na konci se většinou rozvine téměř sobecká útěcha a úleva, že se tato nádherná místa s pohnutou historií podařilo zachovat v českých rukách.

Radek Goubej

Konec